Je možné slyšet boží hlas v křiku jiřičky? Může se i malý ptáček změnit v anděla? Božího posla? Můžu v ptačím křiku slyšet ozvěnu Božího hlasu? Věřím, že ano...
Bůh určitě promlouvá mnoha způsoby, k Mojžíšovi z hořícíh keře, nebo z mezery mezi dvěma cheruby na arše úmluvy, k jednomu z proroků promlouval jako tichý vánek.. občas posílal svoje posly - anděly (pokud se nepletu anděl znamená v řečtině jednoduše posel, tedy ten který byl vyslaný od Boha s nějakým poselstvím k lidem - z toho hlediska se může v anděla změnit na chvíli každý, ne jenom ty duchovní bytosti v nebi, ale i malý ptáček - viz. dále) - nezapomínejme na Písmo, tam k nám Ježíš promlouvá tak nějak přímočařeji. A jestliže jsme Kristovi braři skrze víru, potom může Kristus k nám promlouvat ústy ostatních věřících a kněží - našich bratří a našich duchovních otců, a vůbec lidí, které si pro to Bůh podle libosti vyvolí.
Ateisti se nám křesťanům vysmívají, že modlitba je monolog, je to prý rozhovor s imaginárním přítelem, někým vysněným a vymysleným, je to prý blábolení do tmy, je to prý jenom pro klid vlastní duše a jakési ukolébání se..Je to tak? Člověk znavený utrmáceností dnešní doby, honbou za požitky, kraválem nákupních center - jakýchsi novodobých chrámů Konzumu (mamonu), takový člověk ztěží pochopí, že Bůh nemá hlas jako člověk, že já jako křesťan neslyším v hlavě žádný hlas, mluvící ke mě tak nějak hezky česky. Kdybych takový hlas slyšel ve své hlavě, tak nejdu za knězem ale spíš za psychiatrem... Bůh přece promlouvá jinak - aspoň já jsem nikdy v hlavě neslyšel žádný hlas, tak jako kdybych si telefonoval s někým...
Občas také Bůh mlčí a to i v modlitbě, která by měla být na něj přímou telefonní linkou (přiznám že to Boží mlčení je nejčastěji způsobené mojí leností a duchovním ochladnutím), v takovém tichu pak se snažím rozmlouvat s ním a volat ho i skrz temnotu a prázdnotu a vlastní zmatek.
Můžu se snažit jak chci, přečíst sebevíc duchovní literatury a myslet si jak to mám nalinkované pěkně před sebou... jenže Bůh jedná podle své vůle - občas je jeho vůlí nechat mě o samotě, něchat mě v tichu, podrobit mě zkoušce, chcete-li. Po takovéto zkoušce pak ale vždy příjde nová milost a nový začátek. dřív nebo později ale Vždycky! - pokud stále myslím na Krista. Skutečně duchovní člověk prý dokáže vytěžit pro sebe dobro i ze samoty a hlavně z ticha. Přiznávám, že z tohoto hlediska nejsem vždycky skutečně duchovní, občas mě samota trápí a občas je ticho nesnesitelné. občas ho radši přehluším rádiem...
Před nějakou dobou jsem se cítil mizerně, dolehly na mě starosti, stres a vzpomínky z minulosti. Duchovní život upadal, byl jsem unavený - i když jsem skoro nic nedělal, lehl jsem si na postel a znuděně a znechuceně ležel. Bože, proč se nic neděje? Kde jsi? proč mlčíš? říkal jsem si v duchu...
Pak jsem někde v dálce za oknem uslyšel nějaký zvuk, ozval se tiše znovu. Nezřetelně. Byl to ptačí křik. najednou se mi přímo za oknem prohnala jiřička - malý modravý ptáček se žlutým hrdélkem podobný vlaštovce. Zakřičela. Nahlas a z plna hrdélka. A pak zase zmizela někde nad střechami, neviděl jsem ani její stín, a pak už bylo ticho.. ale v tom křiku bylo NĚCO, byla v něm radost ze života, byla v něm síla a povzbuzení. povzbuzení malého Božího tvorečka, tvora, který je skutečně nesmrtelný - protože žije v přítomnosti a jenom v přítomnosti, nepřemýšlí o smrti, neví nic o smrti, neděsí se záhrobí, jeho doslova ptačí mozeček ani pojem smrti nedokáže obsáhnout...Ale kdo může prohlásit, že jiřička lovící nad střechou mouchy není tvor tak pokojný a radostný, jak jen to je možné.
'Proč se strachuješ?' jako by povídala jiřička... 'Podívej, jak je krásně pod sluncem, zažeň na chvíli stíny. na starosti bude času dost později...Vstaň a nadechni se! protáhni nohy a ruce, podívej se na slunce a na stromy, nad kterými jiřičky a rorýsi a vlaštovky chytají hmyz v parcích a mezi domy u nedaleké řeky...'
V tom ptačím křiku jsem zcela jasně slyšel křik života, křik radosti a naprostého pokoje.. ten jediný ptačí výkřik se mi zaryl do mysli a do dneška ho slyším tak jako tehdy. slovo, které v něm bylo možno slyšet bylo - 'Život'...
Neříká někde v evangeliu Ježíš, že dva vrabci (ja si doplním jiřičky) jsou za haléř, ať se tedy nestrachujeme, neboť jakou pak máme pro Boha cenu my - jestliže si nás zvolil za bratry svého jediného Syna?
Křik jiřiček pro mě už nebude ten samý jako dřív, neboť v něm ke mně promluvil Nejvyšší... kde a jak promluví příště? V tichém vánku v korunách stromů? V hlasu nemocného? V hlasu někoho starého a bezvýznamného, zapomenutého a lidmi nevšímaného?
Kdo už si dneska všimne jiřičky, lovící vysoko nad lidskými hlavami....?
Moc pěkné! Souhlasím s tím, že příroda sama o sobě je takovým velkým příkladem pro nás lidi. V tom, že neprotestuje, nestěžuje si, ale žije, a to tak nějak pokorně. Mám podobnou zkušenost co se týče krátkých okamžiků, ve kterých ke mně promlouvá Pán skrze stvoření. Všímám si, že často, když na mě padne splín a šourám se pomalu někde po chodníku cestou k domovu, pošle mi Pán Bůh takové milé připomenutí, že je se mnou. Třeba mi před očima prolítne motýl a nebo si hned vedle na plot sedne pěnkava, a začne zpívat a kouká se přitom na mě. To se vždycky musím aspoň na chvíli zastavit a usmát se, a poděkovat za ty naše fajn kamarády:)
A jiřičky nebo rorýsi, ti jsou moji úplně nejmilejší. Vždycky se na ně těším, až zase na konci dubna přiletí. Jejich křik mi připomíná nostalgii po nebi a po Bohu.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.